Vzpomínky na tyto krásné hory mě přinutily absolvovat v roce 1983 „Jesenickou stovku“, kterou pořádal SSM Šumperk. Trasa byla téměř totožná se současnou s tím rozdílem, že ze Šumperka vedla trasa do Ramzové přes Hanušovice po silnici.
Jak začít? Asi takhle.
Na Jeseníky mám ty nejkrásnější vzpomínky z mládí. Bydlel jsem co by žák školou povinný v Loučné nad Desnou, tudíž v bráně Jeseníků. Každý víkend jsem s rodiči podnikal do pohoří Jeseníků výlety a prošel je tak křížem krážem.
Vzpomínky na tyto krásné hory mě přinutily absolvovat v roce 1983 „Jesenickou stovku“, kterou pořádal SSM Šumperk. Trasa byla téměř totožná se současnou s tím rozdílem, že ze Šumperka vedla trasa do Ramzové přes Hanušovice po silnici.
Nezapomenutelné zážitky z mládí a z tohoto pochodu mě dohnaly, že jsem s ženou a dcerou Ivou absolvovali 1.ročník (neoficiální) J100. A jak se říká, že člověk se rád vrací do míst, kde se cítí dobře, tak do Jeseníků přijíždím letos i na další ročník J100. Nyní již oficiálně na 1. ročník. Trasu J100 ze Šumperka- Horní Bohdíkov – Pekařov – Nové Losiny – Branná – Šerák - Keprník – Vozka – Červenohorské sedlo – Švýcárna – Ovčárna – Jelení studánka – Skřítek – Hvězda – Prostřední skála – Vikýřovice do Šumperku však absolvuji pouze se ženou, bez dcery Ivy. Ta, bohužel, hlídá labradorku Lejdu. Na tento termín se nám pro ni nepodařilo sehnat hlídání. Zato nám však slíbila, že nám na Červenohorském sedle udělá skvělou občerstvovačku. Uvidíme, jak se vytáhne.
Do místa startu, SOŠ Šumperk, přijíždíme před 8. večer, tedy s dostatečným předstihem. Slušně se nám podaří zaparkovat v blízkosti budovy školy a jdeme se okamžitě zaregistrovat. Dostáváme každý igelitku fy Tilak s katalogem výrobků fy Tilak, mapu trasy pochodu včetně popisu trasy a kontrol. S hrůzou zjišťujeme, že noční část trasy vede sice po turistických značkách, ale přes luka a pastviny, což je velice náročné v noci na orientaci. O tom jsme se přesvědčili již na loňském ročníku. Strategie je jednoduchá, musíme se držet spolu a chytnout se někoho, kdo se vyzná, a nebo má navigaci. Jinak budeme ztraceni. Cílem však je 100km trať dojít (v loni jsme to dali za 23.18 hod.). Nemůžeme však chtít zázraky, vždyť mně je se ženou už dohromady 122let. Ale bylo by milé, kdybychom si čas vylepšili.
Začíná se stmívat, je nejvyšší čas připravit si věci s sebou do baťůžku. Protože hlásí nepříznivé počasí tak hned po vaku s pitím jde do baťohu bunda s čepicí a rukavicemi, pak chleba se škvarkami, rohlík s máslem a jablkem a pár sladkostí / margotka, tatranka /. Prostě něco málo pro absolvování 55km trasy na Červenohorské sedlo, podle situace se zde potřebné na zbytek trasy doplní.
Mám hlad. Prohrabuji tašku v autě. Ženský mně nadávají. Ony se totiž postaraly o veškerou potravinovou zásobu, takže dobře věděly, kde co je. Já totiž byl ještě v práci. Proto moc nevyskakuju a pokorně beru od ženy krabičku s rýžovým nákypem prosypanou důkladně cukýrkem. Přišla k chuti, sice je trošku vysušená, ale polil jsem ji šťávou a šlo to. Zapíjím vše ionťákem s hořčíkem. Koukám na Věru, ženu, čučí do blba, nejí.
Ptám se jí: „ Co je ti“? Vidím na ní, že je nervózní, má strach. „Ale, nevím, co si obléct. A pak, já ti mám strach, že to spolu nedáme“. Uklidňuji ji : “Dalas LH24, toto bez problémů dáš též., neblbni. Pojdˇ, musíme se ustrojit na cestu“. Beru tašku s věcmi, kterou jsem si už včera večer připravil. To už je pořádná tma, musíme se jít převléci do školy. Chci jít nalehko. Proto si beru triko s dlouhým rukávem fy Millet, kraťasy, stehenní kompresy 3sls, „Kršku“ /slengově to jsou lýtkové kompresní návleky+ponožky KS-RUN fy PONDY, jednatelem této fy je právě pan Ing. Krška/. Ženský se mě nemohou dočkat, loudám se, proto vtrhnou ke mně na pánskou šatnu. Jsou už v dobré náladě a předvádějí mně cviky, jak se ostatní rozcvičují. Prý bychom to také měli zařadit do předstartovního rituálu.
Je už 22:30 a slyším hlas pořadatele p. Bence, jak všechny svolává do tělocvičny k rozpravě o průběhu J100. Ve své krátké řeči upozorňuje na náročný terén, na orientaci v okolí obcí Pekařov, Nové Losiny a Františkov. Zpestřením je losování o bundu fy Tilak. Šťastlivcem se stává Klára Vozdová. Gratuluji. Poté následuje už odchod všech na parkoviště, místo startu. Potřebuji si ještě odskočit, ale panské WC je v obležení . Řeším tuto situaci jako ostatní účastníci na parkovišti za auty. Mám to akorát, protože dav už odpočítává a nervózně podupává a nakonec se rozbíhá a já s Věrou taktéž.
Po chvilce zjišťuji, že tempo je vražedné. Jakoby ti lidé běželi patnáctku. Zvolňuji, Věru už jsem ztratil, chytnu se trojice mladíků. Mají slušné tempo, snažím se s nimi dostat na vyhlídkový bod „Kokeš“ . Zde čekám na Věru. Po cca 10min. přichází ve skupince a společně už sbíháme na 1. kontrolu. Dobíháme tady tu trojici mladíků, s kterými jsem došel na Kokeš. Zřejmě jsou to místní domorodci , protože na křižovatkách jdou suverénně tím správným směrem, nehledají značky. Netrvá to dlouho a jsem s nimi na 2. kontrole, ale opět bez Věry. Další část trasy je na orientaci ta nejhorší, rozhoduji se na Věru počkat. Chlapi se zatím občerstvují a já nervózně podupávám, vyhlížím Věru. Po cca 5 minutách mladíci odcházejí, škoda. Po dalších 10 minutách se Věra objevuje ve skupině 3 pánů s navigací. S úlevou jsem si odechl. Trošku bloudili, i když dva z této skupinky mají navigaci. Nechápu to, ale později jsem pochopil. Svižně pokračujeme s touto skupinkou k Novým Losinám. Je to však stále do kopce, skupinka se trhá a já valím, za „černým“ (je oblečen do tmavého), který má navigaci. Věrku opět ztrácím. Do kopce jí to moc nejde, ale je ve skupince, kde je navigace. Tak snad se neztratí.
Zato já s „černým“ jsem už na vršku kopce a klesáme. Zjistím, že nemám modrou značku, kolega zapíná navigaci. Zjistí, že jsme mimo. Dopr… musíme cca 150m zpět do kopce, nacházím ztracenou modrou značku. Jdu dopředu, sbíhám. Vše raději kontroluji sám, nenechávám již nic náhodě. Nikdo před námi, nikdo za námi. Děs, běs. Valím, co to jen jde. Sám na sebe jsem naštvaný. Nemám tušení jak je na tom Věrka. Brzo jsme v Nových Losinách, což už je blízko Františkova. Musíme však být ostražití, poněvadž modrá značka jde opět přes velkou louku až do Františkova k silnici na Brannou. Tak jako v loni, tak i letos ji neuhlídám a dostávám se s kolegou „černým“ trochu mimo. Jeho navigace však říká, že to není až tak hrozivé, přes louku (díky bohu, není ještě spadlá rosa) běžíme k remízku, kde na modrou skutečně narazíme. Jsme na silnici do Branné. Uf. Oddychl jsem si. Vypínám čelovku. To nejhorší mám za sebou. Dál je trasa jasná, není se kam ztratit.
Pokračuji s kolegou „černým“ po asfaltce do Branné. Na mostu se napojujeme na zelenou značku. Přicházíme k „mariánskému prameni“, trošku se napiji (moc dobrá voda, asi z těch co jsem cestou ochutnal, tak nejlepší), ujedl rohlík ze zásob a stoupáme do centra obce Branná. Z dálky poznávám pořadatele p. Bence. Že by tajná kontrola? Vítá mě se slovy: „ Pozdravuje Vás žena, pokoušela se Vám několikrát dovolat, ale stále jste byl nedostupný.
Tak před 15 minuty odcházela“. Tak to je šok. Pan „černý“ se jen údivně zmohl: „Vždyť nás nepředbíhala, jak jen to je možné“? Rychle do sebe navalím kalich kofoly, vezmu s sebou kus pomeranče , hůlky a vybíhám. Nečekám na nic. Zpráva, že Věra je vpředu, vlila do mě energii ji co nejdříve dohnat. Ještě jsem stačil zaregistrovat, že touto tajnou kontrolou prošlo teprve 30 lidí, což je divné, že by ji ostatní minuli? (Až v cíli se dovídám, že ti, co neměli tuto tajnou kontrolu, byli penalizováni 30 minutami, místo diskvalifikace.) Sbíhám po zelené značce, napojuji se na žlutou. Nad splavem Věrku v dálce uvidím, jde sama. Zrychluji, abych ji co nejdříve došel. Sotva popadám dech, když ji na 3. kontrole dostihnu. Vítá mě slovy: „ Co je s tebou, kde se flákáš, nějak ti to nejde“. J Mlčím, jako bych to neslyšel. Sám na sebe jsem naštvaný. Jsem jen rád, že jsem ji dohnal . Od této chvíle jdeme spolu až do cíle.
Jdeme krásnou přírodou s nádhernými výhledy do okolí. Funím na Šerák, odpočívám, čekám na Věru, snažím se ji vyfotit.
Kochám se krásnou přírodou Jeseníků, prostě nádhera. Je mi fajn. Jsem dost často v Jeseníkách, ale vždy mám špatné počasí, ale dnes, to je něco neskutečného. Ty panoramata. Vidím nádherně Praděd a jak se blížím k Červenohorskému sedlu je vidět čím dál lépe. Takhle jsem ho ještě neviděl.
Na Vřesové studánce se osvěžujeme, nabírám do petky vodu a oznamujeme dceři, že sbíháme k Červenohorskému sedlu, aby byla připravena. Dostáváme se tak již do druhé půlky J100. Už se oba těšíme na sedlo, že si trošku odpočineme, něco dobého zajíme, zapijeme. Proplétáme se mezi turisty, běžíme, ale sedlo se však neobjevuje. Hold 4 km je přeci jenom 4000 m. Zdá se to nekonečné.
Vylítnu z poslední zatáčky a přede mnou je sedlo jako na dlani a s ním zahlédnu dceru s Lejdou. Zavolám na ni a Lejda mně běží naproti. Je celá bez sebe, je ráda, že nás vidí. Chvilku čekáme na Věrku a společně sbíháme na parkoviště k autu.
Jsme na Červenohorském sedle, cca na 55.km J100. Vlídně tu moc není. Fouká . Dcera otvírá kufr auta. Je to až neuvěřitelné, co vše pro nás připravila. To není občerstvení, ale hotový „ALCRON“. Vidím banány, sýr eidam, marmeládu, zavařeniny, buráky, slané tyčky, sušenky, pivko, ionťák, kafe ... Hotová pastva pro oči, ale můj žaludek to moc nechce. Otevřu si lahváč, usrknu, a starám se rychle o nožičky. Sundavám „Kršku“ (ponožky KS RUN), dobrý, promazávám a beru bavlněnou klasiku. Pak se snažím jíst rýžový nákyp a prolévám ho pivkem – hrozná kombinace. Do baťůžku si přidávám chleba se škvarkami, malou petku kofoly a slané pečivo TUC, naopak vyndávám bundu. Snad nebude pršet. Věra též vyměnila „Kršku“ , ale cpe se zavařeninou, nedělá jí problém seprat 0,7l sklenici zavařených broskví. Dcera jí ještě podává nějaké sladkosti, které si dává do batohu a už vstává a velí: „Musíme jít“. Má dobrou náladu, odpočinek jí udělal dobře. Dcera nás vyprovází slovy : „ Do cíle to je už jen 43 km, ale pětkou asi nepůjdete, takže dřív jak za 10 hodin vás nečekám„. Odpovídám jí shodně s Věrou: „ My tam budem za světla, ahojte“.
Mírně po 11. hodině v dobré náladě vyrážíme po červené značce po hřebeni Jeseníků směr Švýcárna-Ovčárna. Stoupáním nad Červenohorské sedlo se důkladně zahřejeme. Svítí sluníčko, je všude vidět. Prostě den jak vystřižený ze žurnálu. Po tom rautu (díky, Ivo) se nám jde dobře. Míjíme Švýcárnu, začínáme potkávat čím dál více turistů. Praděd je nádherný. Na odbočce k němu nás předchází Martin Jisl, snažíme se s ním udržet krok až na Ovčárnu. Vyjdeme nad Petrovy kameny, výhled na Praděd je famózní, ale solidně zde fučí. Nasazuji si na hlavu tunýlek. Je mi v něm dobře, potkávající lidi se však ale stále usmívají. Asi v něm vypadám příšerně, protože mně na hlavě vlaje jako vak na letišti. Na Ztracené kameny se to neuvěřitelně táhne. A když už jsme u nich, tak sešup na Skřítek není zrovna nejpříjemnější. Musím být opatrný, v nohách pomalu bude 80 km, nebylo by příjemné řešit tu nějaké zranění. Je to tu samý šutr, ale vše v dobrém překonávám, až tak to neženu. Konečně se dostáváme na lesní cestu směřující již ke Skřítku. Dokonce zahlédnu ceduli s nápisem TAJNÁ KONTROLA. K našemu překvapení i s občerstvením. Kofola bodla, vlídné slovo od pořadatelů bylo jako balzám na všechno. Ono to opravdu bylo potřeba, poněvadž nás čekal téměř 20km asfaltový úsek. Hnus fialovej. Ale informace, že jsme na 62.-63. místě nás opět vrátila do reality sportovní akce. Neznámý pán nás vyfotil , díky.
Po asfaltce to však moc nejde, kilometry moc neubývají, je to to nejhorší. A na závěr. Na Hvězdě docházíme Lenku Váchovou, kterou však rychle ztrácíme. Utíkáme jí. K transformátoru však stále pokračujeme po asfaltce, štve mě to. Naštěstí odbočujeme na zelenou značku. V lese je mi fajn, stoupáme na Prostřední skálu, místo poslední kontroly. Volám Ivě, že už jsme na zelené značce do Vikýřovic, že nám mohou přijít naproti. Stále jdeme sami, nikdo nás nepředchází. Jsme ve Vikýřovicích opět na asfaltu. Nadávám, mám ho plný zuby, ale není mně to nic platné. Chodidla pálí, kleju hůř jak pohan. Setkáváme se s dcerou Ivou a Lejdou, které nám šly naproti a nemohly se nás dočkat. Udělá pár fotek se slovy chvály, že jsme to tak rychle zvládli.
Společně pokračujeme do cíle. Neženeme, jdeme tak, aby nám Lejda stačila. Do cíle docházíme v čase 20:38 od startu (v pátek ve 23:00). Oba jsme rádi, že to máme za sebou, že už dál nemusíme. Cíl jsme si splnili, došli jsme a myslím si i ve slušném čase.
Co na závěr?
Musím poděkovat organizátorům za prožití a zpříjemnění víkendu. Připravili pěknou sportovní akci, objednali to nejlepší počasí.
Je mou milou povinností také poděkovat dceři Ivě za podporu, hecování a skvělý raut na Červenohorském sedle.
Poslední dík však patří mé ženě, Věře. Prostě řečeno nekecala, neprotestovala, šlapala a makala.
Při dobrém vývaru a „šeráčku“ spřádám plán na již další ročník J100. Je to však jasné:
„ Za rok, ahoj“!