Po necelých 15 a půl hodinách dobíháme spolu ještě s Pepou Zmátlem do cíle! Nohy bolí, ale žiju a rozhodně nemusím mít strach, že po předání supertajné zprávy zemřu vyčerpáním. Naopak! Jsem plnější života než před 15 hodinami!
Kvůli zdraví jsem zatím jen čtyři měsíce vyškrtával naplánované závody ze svého kalendáře, ale tohle si už nenechám ujít! Potřebuju endorfiny i adrenalin. Potřebuju zase roztočit motor motivace a nadšení. Nic tak dlouhého jsem ještě neběžel, zdraví je křehké, ale věřím si, těším se.
Ve 23:00 startuje ze Šumperka had 220 dobrodruhů jen za svitu čelovek na 103 km dlouhé trati s více než 4000 m převýšením. Běžíme loukami mezi vyděšenými krávami. Bláto uvnitř boty mi nevadí, za chvíli se vymyje, vše tu je mokré, horší to bude mít chlapík přede mnou, který právě zajel po kotník do načechraného kravince... Zhruba na 15. kilometru hážu po šlápnutí do jediné díry v silnici široko daleko ukázkový držkopád. Levé koleno krvácí a bolí jako čert, ale kulhám dál. Taková banalita mě přece nemůže zastavit :). Za chvíli o bolesti nevím a uzavírám se do svého vnitřního světa. Proběhnu tak docela lehce i strmý stoupák z Ramzové na Šerák a Keprník, kde se už musím potýkat i se sněhem. Občas měkkým, mokrým a bořivým, občas tvrdým, zmrzlým a klouzavým. Pořádný punk ale začíná až na Vozkovi, kde mám možnost si alespoň 20x ověřit vztah mezi Newtonovými zákony setrvačnosti a gravitace, když se pokaždé zcela nečekaně probořím po kolena do rozbředlého sněhu. Slunce právě vykouklo zpoza horizontu, už nemusím mít čelovku. Krajina je zde úchvatná. Cesta pod Pradědem je pro zpestření závodu jedno velké kluziště dlouhé asi 2 km. Bere mi to dost sil a přichází lehčí krize, kdy už bolí i chůze.
Opakuju si slova moudrého proroka z knihy Kahlila Gibrán, že bolest je rozlomením ulity, v níž se skrývá pochopení. Bude-li pak naše srdce v úžasu pozorovat každodenní zázraky života, stane se naše bolest stejně úžasná jako naše radost.
Není to jen patetické přání, na měkkých travnatých hřebenech jako zázrakem znovu přichází energie! Prvních 65 km běžím téměř pořád sám a říkám si, jaký je to skvělý pocit. Cítím se jako bájný posel Feidipiddés běžící se supertajnou zprávou do Atén, když v tom mě dobíhá Jirka Helleší, loňský bronzový medalista z tohoto závodu. Běžíme spolu. Jen na ultra distancích se člověk seznámí, popovídá si, naváže přátelství. Zažij tohle na desítce :). Cesta najednou ubíhá mnohem líp. Jirkova přítomnost mi psychicky pomáhá. Podělí se se mnou i o svou vodu, když podle mapy nenacházíme pramen. Možná nechtěl běžet sám, možná mi chtěl pomoct, nebo taky cítil psychickou podporu, každopádně když mám po 80 km krizi a nejsem schopný po asfaltu běžet, neutíká mi. Posledních 15 km do cíle je krušných, protože se na nás dotahuje skupinka tří běžců a musíme oba zabrat. Po necelých 15 a půl hodinách dobíháme spolu ještě s Pepou Zmátlem do cíle! Nohy bolí, ale žiju a rozhodně nemusím mít strach, že po předání supertajné zprávy zemřu vyčerpáním. Naopak! Jsem plnější života než před 15 hodinami!